Vláček

5. prosince 2016 v 16:31 | M.T.
Jede vláček do pekla
veze s sebou hnus
jede vláček do pekla
na oknech má flus.

Uvnitř hordu hlupáků
bez víry i s ní
všechny možné odstíny
plamen pohltí.

Kdopak sedí v mašince
trakční výpravy?
blázen, co se směje
ale sebe dávno nebaví.

Jede vláček do nebe
sic prázdné on má sedačky
jede vláček do nebe
a naráží do nicoty (sračky).
 

Deset kroků

23. března 2016 v 22:08 | M.T.
Devět kroků k moudrosti
desátý je šílenství
nemohu si vzpomenouti
kolik už jich mám.

První je vždy nevědomý
druhý ten se lehce dělá
další dva jsou opar pouhý
však došel jsem i dál.

Třetí, čtvrtý - roky mizí
při pátem se podivím
fotky z mládí jsou mi cizí
svůj obličej již nepoznám.

Šest a sedm - kráčím s klidem
ulice jsou vybledlé
člověk nesrovnatelný je s videm
a ideál je dávno pryč.

Skepse - gnóze, osmým krokem
protkána je nicota
pak objektivno je mým sokem
krok devátý se nekoná.

Filozofické psycho

28. prosince 2015 v 18:36 | M.T.
Je toho moc
co přestávám chápat
je toho moc
a nevím jak dál.

Problémy jsou
další už přichází
čekal jsem odpověď
ne další otázku.

Je toho moc
můj svět se bortí
je toho moc
zmizte mi z očí!
 


Narozeniny

16. června 2015 v 19:47 | M.T.
Je vám dvacet let - jste za branou života
je vám dvacet let a nevíte co s ním
máte svůj názor, který nikoho nezajímá
máte svou víru a ta se rozpadá.

Den za dnem doufáte, že teď to přijde
den za dnem vidíte - tisíce výjevů
s iluzí na očích - v zasněné krajině
kráčíte k reálnu se slzou na rtech.

Na chodbě

11. srpna 2014 v 21:06 | M.T.
Kapky neprostupitelného oleje padají
a já se ptám - jak je tohle všechno možné?

Pozpátku projíždím nekonečnou chodbou
mdlé tváře na fotkách mě sledují
- neobyčejně se ubíjím těmi výrazy
a osvětlení poblikává - téměr disharmonicky.

Taková změť nesmyslů
intolerantní postoje jsou cítit všude.

Kapky oleje klapou o mříž
a já nemám sílu myslet
- v podstatě se nic nezměnilo.

Pohyb zpět není o moc lepší
proto se přestávám hýbat
a tak mi dveře pomalu mizí z dohledu
stala se z nich jen nevýrazná tečka.

Zjištění

31. července 2014 v 9:35 | M.T.
Právě jsem zjistil, že jednou umřu
už tady nebudu - přestanu vnímat
to co je přede mnou - to co je za mnou
pryč bude útlak všech světových stran.

Pryč budou obavy - ze smrti, ze smutku
pryč budou představy hloupého hlupáka
nakonec poznám to - co je všem nezjevné
proniknu éterem - zmizí i strach.

Svoboda

22. března 2014 v 11:22 | M.T.
Stále jsem klamán kulatou krychlí
dívám se na sebe - personu cizí
nemohu utéci - jsem totiž svobodný
nejsou zde zdi - nejsou zde okovy.

To je ta svoboda - to je ten dar
vznášet se v prostoru - nekonec, zmar
nevím si rady - nevím, jsem sám
světy jsou bez hranic a já se rozpadám.

Dezintegrace univerza

24. listopadu 2013 v 22:43 | M.T.
Kolize dvou vesmírů
všechno se už bortí
nekonečné kolosy
tvoří hvězdný prach.

Nejsoucí i jsoucí
blíž jistému zániku
černé ticho spolkne
prazáklady bytí.

Protiklady zmizí
při konečném záblesku
smrtící ten výkřik
protnul nicotu.

Úvahy a antiteze
dnes nám tudiž nepomohou
bezbarvá je spirála
a světlo již není.

Po desítky staletí snažíme se -
kam tato cesta vede a proč nevládne chaos
zrcadlo vystavené vesmíru nic nezobrazuje.

Zoufání

14. listopadu 2013 v 15:47 | M.T.
Co jsem se nahledal klidu a míru
co jsem se načekal rozumných slov
všechno je jinak - nemám už sílu
nemám už proč hledat - něco co není.

Chci vědět mnohé a nevím nic
co je to pravda - co je to svět
uvíznout v pasti - navždy jsem mršinou
s takovou myšlenkou - chmury mě neminou.

Mizení

17. října 2013 v 11:20 | M.T.
Cítím to -
mrazení v kostech
upadám do vany s ledovou vodou
rez se zařezává do kůže.

Vidím to -
zástupy těl, která čekají
déšť se marně snaží probudit mrtvou zem
lidé už zapomněli.

Neznám to -
radostný pocit
lásku k okolí
úsměv na tváři.

Hledám to -
věčnou moudrost
jiný pohled na svět
únik z chmurných krajin.

Hej, ptáčku...

16. října 2013 v 19:22 | M.T.
Hej, ptáčku - poskoč blíž
hezky zpíváš a mě se nebojíš
vypadáš šťastně - proto nejsi mnou
stín zas halí - moji tvář podivnou.

Hej, ptáčku - tady máš drobky
mně budou k ničemu - v útrobách hrobky
tobě je do smíchu - nevnímáš svět?
kdybych znal cestu - zmizel bych hned.

Noční chodec

2. října 2013 v 18:46 | M.T.
Na širokých cestách
i na kamenných chodnících
přes mosty na řekách
i v zapadlých ulicích.

_____________

V šeru města kráčím pouze
stíny přejí duši klid
kroky vedu líně - dlouze
nevhod přišel luny svit.

Laskám botou štěrk a prach
stěny hladím pohledem
v těchto městských krajinách
život přijímám s nadhledem.

Jsem sic sám a přece blažen
v roztrhaném hávu sivém
obzor přede mnou je dlážděn
do ulic hledím s obdivem.

Takový je úděl můj
kráčet v temnotách
před sluncem uhnu - stůj co stůj
žiji v bažinách.

Postávání na přechodu

2. října 2013 v 18:36 | M.T.
Když se jen tak podívám
řeknu vám co zřím -
šikmé ksichty lidí
šikmé cesty - splín.

Pravý obraz světa
ukazují nám
pravý výraz bytí
vše ostatní klam.

Červený panák naproti čumí
nekoná práci - bliká
vedle slepá žebračka
slintá - vzlyká.

Ze tmy naráz jede do tmy
smějící se tramvaj
pantografy brázdí deštěm
pantografy brázdí městem.

Bledé tváře - vyschlá těla
černé listí na stromech
kosti zvířat v popelnicích
černé vlajky na domech.

Averzus/Zenitzero

5. září 2013 v 12:31 | Averzus/Zenitzero
Zenitzero - Averzus,
tři pekelný šestky,
ve vzájemným díle,
budou padat blesky.

A šedý mrak zas udusí,
nudných blbů dav,
krev chodníky orosí,
hele - chromý páv!

Zraněná pýcha splihlých per,
rozgeblej zobák zvrzlej hnát,
jak orel lítat chtěl,
však neměl dravce dar.

To je pouze jeden z mnoha,
lapených v bludišti snů,
kdo byl chytrý věřil v Boha,
v Boha - pána zločinů.

Ten za pýchou poslal sestru,
co Ábela zabila,
nenávist ve stínu hněvu,
v Kaina se vtělila.

Život beze smrti neznám,
pokrytci ať zhynou,
prázdný papír - svatých seznam,
sžij se se svou vinou!

Nevinné lži nejsou,
jen provinilá slova,
v bibli pravda houpavá,
v té si hledej Boha.

Krajina plná hovad

28. července 2013 v 22:21 | M.T.
Jít městem a neotáčet se
občas zaslechnout nicotný smích hlupáků
- nenaučili se správně používat zrcadel
těchto i dalších je mi ze srdce líto
- líto zbytečně využitého vzduchu a prostoru.

Proč ulice raději nepohltí jejich tupá těla
- která jsou zcela bez fantazie
a nestane se opuštěným místem?
To je to, co bych si skutečně přál
- zmizel bych také? Zajisté ano
- ale za tuto cenu bych vykoupil tisíce špatných nálad.

Nepohlížím jako Jiní na nebe
je to fatální ztráta zbytečného času
- jenž stejně nelze ukrást
raději počítám kamínky zaryté v asfaltu
- to v nich vidím pravou něhu
chrání mě před veskrze nezbytnou urážkou
- vedenou z úst lidstva.

Proč už se nikdo nesměje štěstí?
Je tohle skutečný konec?!
Určitě ne, tohle už zde bylo...mnohokrát.

Je mi horko

28. července 2013 v 20:07 | M.T.
Je mi horko - není zima
obraz mizí před očima
pohledy jen matně lesklé
maso o zem tiše pleskne.

Za všechno co nám tu vadí
za ženy, co muži svádí
patrně jen může Slunce
nasranosti velké strůjce.

Procházka

17. července 2013 v 20:45 | M.T.
Pochod ulicí - pořád stejně všední
hranaté stavby - hluboko zabité v zemi
čekají, až přijde náš konec - můj konec
čekají na tříštivou katarzi bez emocí.

A tak jdu a sleduji - mlhavou oblohu
nepřítomné mraky tečou jako sliz
jako bychom se všichni měli utopit -
ve vodopádu moči a splašků
splašků, které jsou nám nejbližší
totální pokrytectví.

Vzduch je kyselý - v ústech hořko
s vesmírnou nekonečností odkapává ptačí trus
falešné sokly budov, jenž nikdy nespatřily cihlu
a to se děje - bez povšimnutí.

Z rozbitých oken nahlas křičí ticho
hlas připomíná obraz miliónů sebevražd
každé volné místo obsazeno nedopalky
popel se mísí s kouřem továrních komínů -
jsou znovu naživu a hlásí se o žezlo
ukrutná vláda - jediná vše srovná.

Básník u řeky

1. července 2013 v 21:07 | M.T.
Stojí tam - tedy stojím - předčítám tiše
můj chrapot je doprovázen šumem - řeky
jsem rád, že mě nikdo neslyší
je to rozbahněný břeh, na čem stojím
krajina se možná zrcadlí, ale mě to nezajímá.

A tak předčítám - tiše - a jsem smutný
jako je tomu vždycky, když zjistím...
jak jsem to zjistil - nevím - nechci
tedy čtu z umaštěných stránek
slova se ze mě derou jako příliš velké blitky
jen co dočtu stránku - pošlu ji ke dnu
pošlu ji tam, kam patří - do prdele.

Vím, že bych rád někomu četl tyto řádky
nejsou dobré - nejsou třeba ani špatné
jsou to řádky, které neobsahují romantiku -
nevyprávějí příběhy - a já je nesnáším.

Špinavá voda mi připomíná, jak je na světě hezky
dokonalá asociace - oběšenec v podzimním lese
o tom bych klidně psal a následně topil -
zmuchlané listy prázdných slov a keců.

Zpověď Nýmanda

24. května 2013 v 23:27 | M.T.
Stojím sám u zdi - jsem hrozný vůl
asi nic neumím - boty jsem neobul
stále jen vháním si - omítku za nehet
hnusný to pocit - však o lidech nevědět.

Co pro jiné úspěch je - pro mě jen žal
abych se z rozumů - nakonec nepochcal
dejte mi šanci - já budu milovat
dejte mi rýč - a půjdu se zakopat.

Nikdy jsem nemohl - být drze úspěšný
tak už jsem pár let - bezdětný - nezvěstný
na tolik cením si - života svého
masem bych nakrmil - psa uhnilého.

Svým masem pobledlým - jistě ne chutným
jsem jenom nicka - milovat neumím
nechci už šanci - nechci už rýč
oprátku na krk - ať už jsem pryč.

Únava pozdních dnů

13. května 2013 v 16:30 | M.T.
A tak jsem se narodil...

Už tehdy bylo všechno kalné - všechno mělo barvu smutku
déšť za oknem a déšť na tváři - kapky tekly proudem
kapky, které smyly prach a pot, ale utrpení žije dále
probodaná černá srdce, jenž jsou ostatním skryta
nikdo o nich neví - nevidí je - je rád za iluzi štěstí.

Potkávám jen lidi - jsou to prachobyčejná stvoření
zachmuřené tváře - zachmuřená rána a zachmuřené noci
zachmuřené pátky - dávají naději, že další týden bude lepší -
lepší? - jen těžko - nekonečnou čerň nevylepší nic -
ani ta zasraná duha, která tak drze klame.

Arogance rozbila vše nadějné - jako buchar rozbil ticho
je snad k užitku věřit ve zdechlinu na kříži?!
i kdyby ten kříž byl hákový - nevěřil bych jim
věřím jen tomu, že probuzení nepřinese překvapení -
leda bych se už neprobudil - to by bylo překvapivé.

A pak co?! Další kapky v proudu nesmyslnosti?
proč ukazovat smutek, když ho nikdo nevidí
za všechno může lidská nedokonalost a jednotvárnost.

Jsem sobec, a proto obdauruji všechny děti hladovějící
všechny děti, které budou uvažovat jinak než já
začlení se do systému a systém je sežere -
ale tento systém nelze nasytit - lze jej pouze zničit -
zničit pomocí absurdního jednání proti vesmíru.

Naštěstí mám ještě ruce - ruce, kterýma se ukojím
bez nich bych byl bez nadsázky v prdeli
v prdeli - tam, kde je tma a vy víte, že překážíte -
jako zácpa, jenž nakonec vyvrcholí hlasitým vzdechem -
nad nudným životem si jen povzdechnu.

Zítra nebude lépe ani hůře
zítra bude asi úterý
to je hodně obyčejný den...

A tak jsem neumřel...

Kam dál